Knihy

Sedněte si chlapci hned...

Taková vlastně moje literární prvototina z roku 2007. Malý dokument o osadě Bílé Skály T.O.Praha, kterou dodnes hodně miluji. Soubor vzpomínek jednotlivých osadníků o tom, jak se kdo a kdy do osady dostal, kdo jej tenkrát přivedl a na koho si kdo a jak dodnes vzpomíná. Autentické záznamy rozhovorů s kamarády z naší osady, doplněné o můj vlastní pohled nejen na ně. Podle mého názoru je osada Bílé Skály dnes už trochu někde jinde, než jsem já kdysi zažíval. Zastárli jsme, zpohodlněli, doba nás ovlivnila, někteří už mezi námi nejsou, zkrátka někdy mě napadne, jestli vůbec mám ještě právo nějak hodnotit tento osadní vývoj. Pro mne už je asi příběh osady, bohužel stejně jako knížka o ní, už kapitolou dopsanou. Mnoha věcem dnes moc nerozumím, některé kamarády moc nechápu, ale i to je konec konců vývoj...    

Zde ještě malá ukázka: 

Vzpomínka první, nač bychom neměli nikdy zapomenout.

Přicházím do krásného údolí, Údolí Bílých Skal. Jdu blátivou a dnes proti kdysi mnohem širší a rozježděnější cestou koly aut nejen lesáků, chatařů a chalupářů, ale dokonce i koly aut některých neukázněných turistů a bohužel někdy i nás trempů. Doba se mění a vývoj? Ten nezastavíš. Jdu tedy tou známou cestou od rozcestí U kaštanu, kde obyčejně nechávám stát své auto i já, dnes už také hodně líný a pohodlný tremp Bukvička, a hned, jak to jde, odbočím mírně vlevo a opouštím první, dá se říci "spodnější" údolí. Pak projdu trochu jakoby podloubím až tunelem z ohnutých větví listnatých stromů a pomalu začínám stoupat cestičkou pozvolna se vinoucí sluncem zalitou loukou, vzhůru kolem rozkvetlých šípků a starých lopuchů. V křoví nahoře u lesa, po pravé straně ještě trochu prosvítá dnes už mírně rozpadlý a napůl zpuchřelý závěs našeho dvojitého osadního hajzlíku se dvěma vystřiženými srdíčky, to aby bylo krásně vidět ven. Jojo, tam se to sra... dívalo.

Pomalu přicházím na širokou louku a přímo před sebou na planině pod lesem najednou uvidím stožár na osadní vlajku, velké slavnostní ohniště a vpravo u lesa je ještě složený zbytek dřeva od loňského potlachu. Zde je místo našich výročních ohňů. Místo pro nás tak vzácné a přesto během roku námi tak často míjené. Zastavím se ještě na chvilku před posledním kopečkem, vlastně spíš malou mezí, abych si trošičku odpočinul a zároveň se u malé studánky příjemně osvěžil, a jako vždycky se mimovolně rozhlédnu kolem sebe. Přede mnou se rozprostírá náš milý plácek s malým ohništěm uprostřed, kolem něhož je stále rozestavěno několik sedátek ze starých borovicových špalků a rozpůlených klád. Vždycky, když je vidím, napadne mě, jestli je tady někdo takhle rozházené před chvílí zanechal a odešel, nebo jestli jsou takhle schválně připraveny od posledně a teď už jenom tiše čekají, až se na ně zase někdo posadí...

Po pravé straně ohniště stojí dva krásné staré totemy, co určitě pamatují "mnohem lepší trempské časy". Letos k nim přibyl třetí a společně nehnutě pozorují své údolí a v něm všechny, kdož přicházejí, ať už to jsou mladí či staří trempové, cyklisté, houbaři, výletníci, babka s nůší /díky Ivane/, nebo prostě kdokoli z nás neposedných. Za totemy je krásný chladivý listnatý les a nad ním se zdvíhají masivní stěny letitých pískovcových skal se známým převisem, který nám už po dlouhou řadu let poskytuje své nejmilejší zázemí. Všude kolem celého údolí se rozprostírá tenhle překrásně vlhký a živočišně voňavý les, a kdo jenom trochu prozkoumal okolí, už dávno zjistil, že celý tenhle kraj hlídají už od nepaměti vysoké, ale současně milé a přívětivě zaoblené žlutavošedé        a v noci za měsíčního světla úplně bílé skály z měkkého kokořínského pískovce, co nám občas tak pěkně křupe mezi zuby.

Každý se tu rád na chvíli posadí, aby si užil příjemného ticha a milé pohody k odpočinku těla i duše a načerpání nových sil. Stačí si jen trochu oddychnout a můžete jít hned dál, ale kdo tolik nespěchá a umí si všechno o něco lépe prohlédnout, určitě uvidí mnohem víc. Uvidí totéž, co vídáme my všichni, osadníci jedné známé a staré trempské osady, osady Bílé Skály. Uvidí čistě upravené ohniště s položenou smrkovou větvičkou ukazující směr odchodu poslední návštěvy kempu, uvidí překrásnou studánku s kamennou klenbou a nerezovým hrníčkem na dostatečně dlouhém lanku, aby se dalo pohodlně napít, všimne si hromady připraveného dřeva na oheň pro všechny pocestné a možná objeví i nenápadný dřevěný křížek s teprve nedávno vyhaslou svíčkou a čerstvým tisovým věnečkem. Na křížku je přibitá dřevěná cedulka se jménem a pod ní je koženým řemínkem přivázán starý indiánský talisman. Tam někde dole, hodně hluboko v zemi, pod mechem, trávou a všudypřítomným pískovcem a možná ještě o něco hloub, až v místech, kde vládnou už jen kořeny starých buků a borovic, je uložena naše první osadní vzpomínka.

Vzpomínka na život v překrásném údolí, vzpomínka na chvíle v kolektivu nejmilejších kamarádů, vzpomínka na osadníka Reddyho, Regomeryho, Rostíka nebo prostě jenom Rosťu. Zkrátka tam má své místečko věčné památky náš první osadní šerif, náš kamarád, MUDr. Rostislav Jezvina, zakladatel osady Bílé Skály.

Redy - MUDr. Rostislav Jezvina

Rosťa našima očima. Tak bych asi mohl začít své vyprávění o jednom z největších osadníků, jenom mě trochu mrzí, že někdo z kamarádů, kteří o něm vědí možná víc než já, mi nedokázali o Rosťovi říci vlastně nic. Škoda, já jsem jej poznal až začátkem osmdesátých let, kdy se k nám do osady takzvaně po letech "znovu" vrátil.

Pamatuji si, jak s námi s kytarou zpívával v kdysi trempské hospůdce v Ráji své staré oblíbené písničky, jako byla třeba: "Stáli Sokolíci na Strahovskejch hradbách", nebo jeho známá: "Hej Slované, kdož jste živi", ale také: "Hercegovina, lautr rovina", či dokonce: "Zelí je kyselý, mrkev sladká", /nyní by mělo následovat malé zdvořilostní vypípnutí neslušného a vulgárního slova označujícího zcela zaběhlým výrazem dámské přirození, ale nejsme v televizi/ "kunda je chlupatá, prdel hladká". Nejvíc si na Rosťu asi pamatuji, když nám zpívával jednu ze svých nejoblíbenějších: "A když jela moje milá do Tater, natrhla si rindu, pindu, šamšurindu, chlupatici u prdele vo kráter, carýra vo kráter, carýra vo kráter." "Pan doktor a jak pěkně umí zpívat!!" Říkávali místní štamgasti, jako byl Honza Tříšků, Plamínek nebo starej Raimond.

Taky rád vzpomínám, jak nám Rosťa dělával každou chvíli všelijaké ty své mnichy nebo kněze na našich osadních a trempských svatbách. A že jich sakra bylo, když nám oddával naše vdavků a potomků chtivé osadníky. Vzpomínám si i na jeho nádherného a vždy na mne velice mysticky působícího Indiána s pravou orlí čelenkou /z tuží obarvených husích brků/ a v perfektním jelenicovém obleku /sešitém z několika kůží na okna/, s vyšitými ornamenty z korálků na rukávech a na jeho ručně šité měkké jelenicové mokasiny, v nichž se dokázal tak neslyšně a ladně pohybovat sálem začouzené trempské hospody s červeně nalakovanou hydrovoskovou podlahou. Také si na něj zpomínám jako na vysokého, štíhlého a velice důstojného a poctivého šerifa, s chůzí Steeva McQeena, přímo jak by tenkrát sám hrál onoho známého amerického herce, jako vystřiženého ze starých filmů, na všech našich kovbojských bálech. To býval Rosťa Jezvina. Byl pro mne nejen starším kamarádem, ale i velkým příkladem, kterého jsem si vždycky velmi vážil pro jeho rozvahu a přímý a férový způsob jednání se všemi ostatními. Jednal s každým stejně bez sebemenších rozdílů, zda šlo o přítele či neznámého a věřím, že by se určitě stejně choval i ke svému největšímu nepříteli, ale nikdy jsem nikoho takového osobně neznal.

Koho neměl rád, byli každopádně komunisti. Nejen že to vždycky dával dost najevo svými písničkami, v té době ještě přísně zakázanými, ale i svým chováním. Musel vždycky hodně provokovat zlou komunistickou závistivou a zákeřnou tvář tehdejší doby, neboť jednal s každým vždycky vzpřímeně a díval se vždy přímo každému do očí, ne jako bývalo zvykem u jiných, jednat druhým raději za zády. A to všechny komunisty určitě hodně štvalo a proti němu popuzovalo. Jako by jim ukazoval, jak má jednat slušný, duší velký, spravedlivý a svobodomyslný člověk, do tehdejší doby se příliš nehodící. Už jenom to muselo tehdejší vládnoucí třídě vadit a taky se mu za to krutě a hnusně mstila. Samozřejmě že k tomu dopomohla svým udáváním i spousta jeho tkzv. "přátel" a Rosťa moc dobře věděl, kteří to byli, ale pokud vím, nikdy nikomu neřekl, kdo to byl, zůstalo to jeho velkým tajemstvím. Určitě nebyl mstivý člověk a věřil ve světskou spravedlnost. I doma prý vždycky jenom říkával: "To byste se divili, jaký lidi mě udávali a co na mě ti estébáci všechno věděli." Nejtěžším balvanem na nečisté svědomí těch, kdož to byli, může být už jen vědomí, že Rosťa o nich dobře věděl. Nakonec jsem ale přesvědčen, že komunisti Rosťu stejně na kolena nedostali, ať pro to dělali, co mohli.

Jeho nevlastní dcera Dana o něm říká: "Rosťa si uměl vždycky vážit všech, a bylo mu úplně jedno, jestli to byli cizí nebo blízcí, jestli to byly ženský nebo chlapi, doslova u každého dokázal vždycky podchytit a povznést jeho ego a najít v něm to překrásné a milé a podle toho, co kdo potřeboval, tak se k němu vždycky Rostík choval."

Určitě všem dávno i odpustil, jak jsem ho znal. Možná se teď bude někomu zdát, že našeho Rosťu úmyslně jako prvního šerifa vychvaluji až do nebes, ale on si to podle mne opravdu zaslouží. Když jsem chtěl, aby jej jeho bývalá přítelkyně Jarmila jen několika slovy popsala, řekla mi: "Rosťa měl velice čistou a poetickou duši. Sám vždycky říkal každému pravdu a vždycky věřil, že je pravdou i to, co mu říkali druzí. Pán Bůh ho musel mít stejně hodně rád, i když ho nechal projít tak těžkým životem..., právě proto, že mu dovolil aby Rosťa byl, čím byl. " Jaruška s Danou hodně vzpomínaly i na Rosťovy Vánoce a Silvestry na Konrádově u Mečířů. To bylo prý pravé kouzlo, jak dovedl všechno překrásně nazdobit. Měl prý hodně estetické cítění a vždycky si rád pohrával s detaily. Dokonce jednou na svátky v Konrádově s Hobanem a se Zollym byla i jejich maminka, aby prý věděla, s kým její kluci jezdí ven a jak je vidět, byla spokojená, když jim to nezakázala. Pro mne byl Rosťa nejen žijící legendou z dob založení osady, ale tenkrát zároveň i někým novým, kdo se k nám najednou po létech odněkud vrátil a sedl si na své místo. Choval se vždycky, jako by odešel "teprve" včera a dokázal se přizpůsobit všem našim "novátorským" názorům. Nepamatuji si, že bychom se s ním o něco přeli nebo že by se nám nějak pletl do řešení osadních záležitostí.

Nikdy jsem si příliš neuvědomoval, že je Rosťa vlastně "vyštudovaný pan doktor", až jednou, když se mi na potlachu stal veliký a hloupý malér, že se při jedné z mých ztřeštěných večerních soutěží mou vinou dost nešťastně popálil v obličeji jeden z kamarádů. Rosťa ani na okamžik nezaváhal, poskytl mu první pomoc a odjel s ním vlastním autem do Prahy do Vinohradské nemocnice. Zachoval se tenkrát nejen jako výborný lékař, ale hlavně jako nezištný přítel, který nikoho z nás nenechal nikdy ve štychu.

Taky si pamatuji, že měl starou tetu, jmenovala se myslím Růžena a měla /prý/ jednu nohu dřevěnou jako "Tonka, co je kus", a na bálech nám vždycky dělávala krupiérku. Seděla s kamennou tváří, v černé omšelé buřince u stolku, kouřila doutníky a obsluhovala nám osadní ruletu, eventuálně hrála s kluky poker. Trochu jsem si přál, aby si na tu nohu připíchla kudlou nějakou cedulku, třeba směnný kurz k ruletě, nebo aspoň falešnou kartu. Anebo aby tu nohu aspoň po někom hodila, nebo si o ní típla alespoň doutník. Škoda, nikdy to neudělala. Nechtěla, nebo jí spíš o to Rosťa nikdy neřekl, ačkoli jsme se o tom spolu několikrát bavili. Prostě jsem ho neukecal. Nebo neměla dřevěnou nohu a jenom se to tak říkalo, aby bylo nějaké dobrodružství. Rosťa nás při tom nechal, protože to fakt dobrodružství bylo, a proč by nám ho taky kazil, že. Jinak to ale byla fajn ženská, i když trochu takový babochlap, ale do krčmy k ruletě se nám vždycky hodila výborně, tak co. Mívali vilu v Holešovicích, kousek pod Heidrychiádou a pamatuji si, když jsme tam jednou Rosťovi byli pomáhat tapetovat, že měla doma "příšerně" moc věcí, samé starožitnosti, obrazy a hlavně děsně vysokánský strop na chodbě a dlouhé, předlouhé schody.

Na dobu kolem našich trempských bálů mám mnoho překrásných vzpomínek, ale vrátím se do doby mnohem dřívější, do doby, kdy Rosťa jezdíval ještě k Mečířům. Jeho přítelkyně Jarka mi vyprávěla, jak jednou nechala s Rosťou u Mečířů svého syna Bohouška. Bylo mu už 12 let a chtěl také zažít nějaké pořádné dobrodružství jako trempové, co spávali u Mečířů ve stodole na seně. Tetka Mečířka jej ale nenechala "ležet jen tak" ve stodole, ale "směl" spát v manželské posteli pro hosty ve světnici, aby o "děcko z města" bylo dobře postaráno. Po týdnu, když si pro něj přijeli, byl chudák celý špinavý, hladový, pokousaný od blech, vší a bůhví čeho všeho ještě, hlavičku měl samý bolák a strup, ale byl opravdu šťastný a překotně vyprávěl, jak celý týden jedl z ešusů s trempy ve stodole. Nebo jak jednou, když večer seděli se strejdou a s tetkou Mečířovou v Ráji v hospodě, začala tetka najednou škytat a kvákat jako žába a lapala při tom po dechu a příšerně slintala. Strýček Bohouška poslal k Raimondovi pro trakař a se slovy: "Jede se domů, chlapče, už toho má holka dneska dost!!" Čapli tetku, naložili na trakař a po silnici jí odvezli domů, do Konrádova. Zajímavá zkušenost pro malého chlapce, ale ne pro rodiče. Rosťa s Jarkou, jakmile si zablešeného Bohouška převzali, odjeli s ním do nejbližší lékárny a nakoupili mastě a dezinfekce a různé Nerakainy a podobně a kluka doma pořádně vydrbali a deratizovali. Ještě dlouho po té měl Bohoušek průjem a pořád se drbal. Rosťa opatrně vyzvěděl, že si s tetinkou nasbírali nějaké barevné houbičky a upekli si je "jen tak" na plotně a všem potom bylo příšerně špatně a taky prý měli velký průjem a kopřivku. Ale nejhorší prý byly ty blechy. "Ach jo, tam už asi na prázdniny nikdy nepojedu, že jo," vzlykal nešťastně Bohoušek a tvrdě usnul únavou, zatímco Jaruška s Rosťou pálili v kotli veškeré jeho oblečení včetně bot. Jindy zase, když měl Bohoušek svátek a byl zrovna na táboře, tak mu Rosťa upekl dort, pak si někde vypůjčil motorku a odjel pro něho na tábor. "Bez kluka se prostě slavit nebude!!" Prohlásil. Byl to skvělý táta, byť pro Danu a Bohouška nevlastní. Ale děti měl vždycky moc rád a byl pro ně ochoten udělat cokoli.

O Rosťovi se také mezi trempským lidem říkávalo, že má kolem sebe rád často mladé kluky. Dnes by se nad tím asi žádný normálně uvažující člověk nepozastavil, ale víte, co to pro něho muselo být tenkrát, když se o něm říkávalo, že je "nejspíš" jinak sexuálně orientován? Musel to mít hodně těžké, ale proč sakra? Pravda byla, že na osadu přivedl každou chvíli nějakého mladšího kluka, kamaráda nebo přítele, což mě osobně nijak nevadilo, protože to vždycky byli docela fajn kluci. Byla to výhradně jenom jeho věc a fakt je, že jsem docela váhal, jestli to tu mám vůbec použít. Ale nakonec proč ne, já měl Rosťu vždycky moc rád a pokud vím, nikomu nikdy neublížil a i kdyby byla pravda, co se tenkrát říkávalo, nevadilo by mi to o nic víc, než když si někdo z nás "ostatních" přivedl na osadu každou chvíli jinou holku, a že jich sakra bylo. O kvalitě některých už raději ani nemluvím...V první řadě to všechno byla jen ukázka toho, jak byl komunistický režim zrůdný. Ne jen ve svém přesvědčení a ideologii, ale hlavně ve způsobech, jimiž ničil nepohodlné lidi. Rostik mezi ně rozhodně patřil. Jeho rodiče byli smíšeným manželstvím prvorepublikové doby. Maminka byla Češka a tatínek předrevoluční ruský emigrant aristokratického původu. Dokonce někdo z jejich šlechtické rodiny prý býval i pravoslavným popem a už jenom to byl důvod, proč se jim komunista tolik mstil. Jednak, jak už jsem řekl, to byla rodina se šlechtickým původem a "nehorázným" majetkem, a hlavně všichni měli vysokou školu. Komunisté je nejprve o všechno připravili, a pak je systematicky začali ničit, jak se to tenkrát běžně dělávalo. Jejich majetek si rozebrali funkcionáři a kdo neemigroval, toho zavřeli. V té době Rosťa pracoval v nemocnici v Krásné Lípě, kde se seznámil s Jarkou. Jejich vztah však neměl příliš dlouhého trvání. Rosťa se později oženil v Děčíně se svou novou přítelkyní Věrou a měli spolu dvě děti, Alici a Vaška. Jeho volba Věry jako manželky však nebyla příliš šťastná. Věra nakonec neunesla veškeré problémy kolem Rostikových politických patálií a snažila se je zahánět alkoholem. Ten ji nakonec přemohl a Věra skončila v protialkoholní léčebně. Aby si mohl Rosťa nechat obě děti u sebe a nebyly mu odebrány státem, musel se o Věru postarat, i když to vůbec nebylo jednoduché. Aby situace byla ještě složitější, Věra přišla do jiného stavu s někým jiným a nakonec i dítě, které z toho vzešlo, nechala Rosťovi na krku a utekla se svým novým partnerem do západního Německa. Rosťa se vrátil zpátky k Jarce a starali se spolu nejen o tyto tři děti, ale Jarka měla ještě dvě z předchozího vztahu, Danu a Bohouše. Nebyl to asi život jednoduchý, ale neměl být ještě všem trápením konec. Jak jsem se až nyní dodatečně dozvěděl, měl i Rosťa připravený v roce 1968 se svou družkou Jarkou odchod za hranice a dokonce měl pro začátek připravené i nějaké zlato po rodičích, co ještě stačili před komunisty ukrýt. V Německu prý měli i domluvené kontakty na zajištění práce, ale vzhledem ke spoustě starostí s nemocnými starými rodiči Jarky svůj odchod nakonec neuskutečnili a to mu bylo osudné.

V roce 1976 Rosťu zavřeli nejprve za mravní narušování mládeže. Bylo to hlavně proto, že pracoval ve skautu a vychovával "novou" mládež, budoucnost socialistického státu, což bylo pro tehdejší tupou garnituru velice nebezpečné, a jelikož chtěli, aby byl pro ostatní dostatečně "odpudivým" příkladem, lepší obvinění si už nemohli vymyslet. Byl mu zakázán i výkon lékařského povolání a v Plzni na Borech pak protrpěl dlouhých šest let. Původně dostal osm, ale díky bohu si odseděl "jenom" šest let a mohu říci, že dnes docela chápu, že jeho rodina o téhle hnusné době, kdy domů psával jen velice kusé vzkazy, uschované na lepících částech obálek bachařem mu "nadiktovaných" a nařízených dopisů, nechce vlastně ani moc mluvit. Tehdejší vyšetřovatelé šli ještě mnohem dál. Chtěli Rosťu dostat ještě víc na kolena, a kdyby neměl přítelkyni Jarku, určitě by to bylo mnohem snažší. Snažili se jí namluvit, že se jim Rosťa přiznal, že s ní žil vlastně jenom kvůli dětem, a až budou děti starší, že ji stejně opustí. Naštěstí jim neuvěřila, čímž vlastně zhatila jejich nízké plány. Rosťa se nařčení bránil, co mohl, ale nebylo mu to nic platné.

Když se bolševikovi nepodařilo Rosťovi dostatečně prokázat vinu, přišlo na řadu další obvinění, tentokrát z neoprávněného přidělování léků údajným privilegovaným pacientům. "Česky" řečeno, drahé léky, které chudému dělnickému lidu sebral, nabídl prý některým ze svých bohatých známých, buržoasii, která je rozhodně nepotřebovala tolik, jako nebohá dělnická třída, za mrzký peníz, který následně použil ve svůj prospěch. Věřte pak někomu, kdo údajně mravně ohrožuje mládež, rozkrádá socialistický majetek a ještě ke všemu kšeftuje se zdravím socialistické společnosti na úkor právě těch nemajetných. Na to "my Češi" slyšíme dobře. Nač pak pátrat po tom, zda nešlo o pomoc nemocným na úkor přerozdělení některých nepotřebných léků. Vždyť vlastně vůbec nezáleží na tom, zda to byla úmyslně překroucená pravda, nebo jenom sprostá lež, či pomluva....Vždyť účel přeci světí prostředky. Docela mě mrzí, že nemám výstřižek z tehdejších novin, kdy policie hledala po republice "nebezpečného" recidivistu R. J., tenkrát "zatím" ještě lékaře, skautského vedoucího, trempa a dokonce prý "předsedu" /asi mysleli šerifa/ nějaké trempské osady, co si říkala nějak jako Bílé Skály nebo co. Byl bych na takový vzácný výstřižek určitě hrdý, kdybych ho měl. Ale na Rosťu jsem hrdý i bez výstřižku z tehdejšího Rudého Práva.

Ať je to, jak je to, komunistovi se nakonec stejně podařilo nahlodat důvěru Rosťova okolí. Sice jsme k němu vzhlíželi pořád jako na svůj vzor, který natolik vzdoroval režimu, že musel být potrestán vězením, ale nálepku "jinak" orientovaného člověka Rosťovi už nikdo nikdy neodpáral. Kéž bychom se k sobě všichni chovali tak kamarádsky jako Rosťa k nám, bylo by na světě hned o hodně lépe. A nějaká sexuální orientace kohokoli z nás by nám mohla být ukradená. Ale vraťme se k dalšímu Rosťovu osudu. Delší dobu pak pracoval v Praze v tiskárnách, a když byl později rehabilitován a dovolili mu obhájit si lékařský diplom, pomohlo mu několik starých věrných přátel a dostal místo obvoďáka v Bezně na Mladoboleslavsku, kde vykonával svou další lékařskou praxi. Lidé ho tam měli skutečně moc rádi, a když umřel, zůstala jim po něm sice smutná, ale milá vzpomínka na "jejich" pana doktora. "Kolikrát se stalo, že do ordinace vstoupila tetka a nic jí nebylo. Nechtěla ani prášky, ani prohlídnout, jen z pod zástěry vytáhla borůvkový plačinky, nebo husu," říká o něm Dana, jeho skorodcera, když u něho sloužila v Bezně jako zdravotní sestřička. "To jsme měli ordinaci ještě na faře, když tu svou doma Rosťa předělával. Dopoledne v Bezně na faře, odpoledne buď po návštěvách, nebo návštěvy pacientů i u nás doma a nebo ještě druhá služba v další vesnici vedle. Dobrejch a milejch doktorů bylo venku vždycky málo a práce hodně. Byla to sice těžká, ale krásná a milá práce s dobrými lidmi."

Ale vrátím se zase k osadě. Rosťa původně pocházel z Kralup nad Vltavou. Zde se také s několika kamarády rozhodli založit na Konrádově osadu Bílé Skály T.O.Kralupy a Rosťa se stal jejím prvním osadním šerifem. Když původní členy osady Bílé Skály životní trable různě rozfoukaly po republice a po světě, bylo to někdy kolem roku 1964, kralupáci pomalu "začínali končit" s trempováním. Rosťa pak předal všechny osadní kroniky, šerifskou hvězdu a osadní vlajku Hobanovi, ale to už je zase jiná kapitola a jiné povídání, ale určitě to tu ještě několikrát probereme. Rosťa pak ponechal už jenom na nás, jak se osada bude vyvíjet dál, a snad jsme mu nakonec udělali i radost. Rosťa nám umřel 11. listopadu 2002. Byl ročník 1938, takže umřel ve svých 64 letech. Odešel v něm z osady nejen dobrý a velice moudrý a vzdělaný kamarád, ale v prvé řadě slušný člověk, a těch je na světě vždycky málo.

Zase po nějakém čase procházím Údolím Bílých Skal. Opět si to šlapu blátivou a rozježděnou cestou od kaštanu a pomalu stoupám kluzkou luční cestičkou kolem pozvolna schnoucích šípků a starých lopuchů. Zadívám se na chvilku směrem ke stožáru a k velkému ohništi. Bože, jak je tu dnes prázdno. Pak toto pro nás tak "svaté" místo míjím a zastavím se ještě na chvilku před posledním kopečkem u spodní studánky, rozhlédnu se kolem sebe a ještě víc přimhouřím oči, abych o něco lépe viděl... a opravdu se mi to nezdá, tam nahoře u ohniště pod totemy na jednom ze špalků někdo sedí. Je to skutečnost, nebo je to jenom přelud vyvolaný hlubokou vzpomínkou na Rosťu. Několikrát jsem ještě zamrkal, abych spláchl vlčí mlhu a skutečně, u ohně na jednom ze starých borovicových špalků sedí něčí schoulená postava a za ní mě bedlivě pozorují dva letité totemy, podobně mírně nakloněné vpřed jako ona schoulená osůbka. Všude kolem voní podzimním vlhkem nasáklý les a já hbitě a pohotově vyndavám z baťůžku s typickým zacinkáním dvě lahvová pivečka. Sundám si z krku otvírák a zasyčím si jím překrásně při otevírání dvou pivních zátek do ztichlého údolí. Ťukneme si o sebe lahvemi a připijeme si na milé a nečekané setkání s někým mně najednou tolik blízkým, ač donedávna zcela neznámým. Ano, po tolika letech a vlastně úplně poprvé tady na osadě jsem se setkal s dalším, opravdu nečekaným, ale o to vzácnějším hostem. Pravda, při porovnání důležitosti nás obou jsem tady hostem spíš já, neboť člověk, o kterém budu vyprávět, je také jedním z prvních zakládajících členů osady. A podržte se, pánové, je to dáma!!!

Nejraději bych napsal, posaďte se, aby vás to neporazilo, pardi, ale zaprvé se nehodí, aby muž v přítomnosti ženy dřepěl na zadku, ale stejně kromě nás dvou tu nikdo jiný z osadníků není, a tak si myslím, že to tak zlé zase nebude. I když někoho možná překvapí, že některé věci jsou jinak, než se všeobecně říká, nechám to, jak to je. Na osadě jsme se dnes potkali, a to skutečně úplně náhodou, s kamarádkou Merry, dlouholetou členkou osady, s Máňou Šebestovou.

Kudy kam, tudy tam...

Knížka kudy kam, tudy tam je vydaná společně s kamarádem Luborkem z Jablonce nad Nisou a jeho vnučkou Jessicou. Knížka je dvojstranná, tedy z jedné strany plná mých potrhlých povídek ze života, tedy příběhů, které se staly buď  mně osobně, nebo jsem o nich slyšel od někoho, komu se přímo staly, a z druhé strany jsou zapsány Luborkovy pohádky, které vyprávěl svým vnoučkům. Obrázky k nim nám namalovala přítelkyně Luborkova syna Marie Dandová a malá Jessica, Luborkova vnučka.    

A zde opět malá ukázka nejprve povídky: 

Kutil 

Každý z nás něco umí. Ale já? Já umím všechno. Tedy ne, že bych si o sobě toho tolik myslel, i když troška sebevědomí nikdy neuškodí, ale tento pocit ve mně převládne vždy, kdykoliv se rozhoduji, zda se do opravy nějaké věci pustím, nebo ji nechám raději na odborníkovi. Ztrácím pak veškeré zábrany a nic mi není překážkou. Všechno přeci musí jít jednou opravit. I když po mém zásahu…? No, ale výjimka přece potvrzuje pravidlo. Zakousnu se tedy do problému a za svým cílem pak jdu se stiskem boxera. Myslím tím samozřejmě vyšlechtěné psí plemeno a sílu v jeho nepovolujících čelistech, nikoli sportovce v kožených vycpaných rukavicích. Už jako malý kluk jsem byl velice vynalézavý. Co vynalézavý, vynalézavý je slabé slovo, přímo,konstruktivněkatastrofickobadatelský" typ vědce jsem byl. Babička sice vždycky všechno komentovala prostými slovy: "to nic, to ten náš blbec…" Ale asi mi moc nerozuměla. Nakonec mě ale ani ona neodradila a já opravoval a bádal dál. Dával jsem vždycky pořádný pozor, o čem dospělí debatují, a sám jsem si pak vytvářel o všem vlastní teorie. Pravda, mnohdy mylné, ale co to je neúspěch proti odhodlání? Zahloubal jsem se do jakéhokoli problému a ten jsem následně řešil, i když většinou ne tak jako oni. Nemá cenu popisovat všechny mé slavné objevy. Jen pro ilustraci postačí pro začátek pár mých nukleárních nápadů. Například jsem vynalezl nový způsob svícení. Když se vezme popelník z kamen, do popela, nejlépe z briket, ten je krásně jemný, se nakape vosk ze svíčky, nasáklá směs se zapálí, tak krásně mihotavě hoří. Je konec věčného tahání s sebou někam do tmy nepraktických svíček s ubohými knoty. Od teď postačí mít u sebe jen popelník s popelem z briket, trochu, zatím ještě nevím kolik, vosku ze svíček, klidně i bez knotu a hurá, může se svítit. Horší je, když chcete světlo zhasnout. Sfouknout nejde, to je popel všude, zamáčknout také ne, horký vosk s rozžhaveným popelem se lepí na prsty a děsně to pálí a zalít vodou? Mokrý popel už pak nikdy nehoří. Tedy dokud zase neuschne a to trvá dlouho. Nevadí, na všechno jednou určitě přijdu. Dodnes se divím se, že jsme nevyhořeli. Nebo další. Je večer. Táta, říkali jsme mu tenkrát tíďula, sedí za stolem a čte si noviny. Chci zkusit údernost svého dětského plechového samopalu. Potichu se k tíďulovi připlížím zezadu, vsunu opatrně jeho ušní boltec do mezírky mezi úderníkem a kovadlinkou svého plochého modrého samopalu, kam se obyčejně strkává páska s kapslíky. Zavřu oči a stisknu spoušť. Tíďula se vymrští, strhne si ubrus i s talířem horké polévky, na jehož okraji ještě před chvílí seděl náš kanár, do klína. Odpaří polévkou z kanára většinu peří a s mým modrým plochým plechovým samopalem na levém ušním boltci jako s náušnicí klipsnou, tenkrát se zrovna nosily, mě pronásleduje několikrát kolem dokola kuchyňského stolu. Tíďa se mě pokoušel dohonit, což se mu moc nevedlo. V běhu po mně střídavě házel samopalem nebo popelníkem, a to mě vždycky trošku přibrzdilo. Až mě najednou srazil něčím k zemi, skočil po mně a seřezal mě jako psa. Po vykonání trestu znaveně usedl na kanára, který osychal na židli, a bylo po ptákách. Nebo: "Koupila jsem klukovi nový punčocháče a představ si, mami, že jsem sehnala ty bílý!!!" Hlásila šťastně maminka babičce jednou, jen přišla domů z lovu na nákupy. Bylo to totiž někdy v padesátých letech a to nikde nic nebylo. "Úplně náhodou jsem, holka, sehnala u Rouska taky ty krásné dlouhé nůžky. Víš, ty co mají Bártovi v Nuslích," vzpomněla si na rodinu krejčího, která s námi bydlela ve společném bytě vedle Nuby, než jsme dostali nový na Pankráci u vozovny. "S těma se bude zase ségře dobře stříhat vofina," uvažuji a v duchu si představuji zvuk stříhaných sestřiných vlasů novými ostrými nůžkami. Slast. Co když punčocháče budou vydávat zvuk tomu podobný? Nejlépe bude přesvědčit se o tom, zkusit to a na nic nečekat. Zalézám s novými nůžkami a s novými punčocháči pod stůl. Kde to zkusit? Nejlépe na patě, tam to nebude tolik vidět, a hned raději na obou, toho si přece nikdo nevšimne. Přemýšlím a při tom soustředěně stříhám paty. Zvuk byl trochu podobný, ale ten nádherný pocit v prstech úplně stejný, jako kdybych prznil ségře ofinku. Opatrně vracím nůžky i punčocháče na své místo. Druhý den mi maminka, říkali jsme jí tenkrát mamička, chtěla dát do školy ty punčocháče, abych se ukázal "že na to jako máme". Nevěřila však svým očím. Rozplakala se nad tím, jaký jí v tom krámě prodali šmejdy bez pat. V tom přibíhá rozběsněná babička z kuchyně. "Hovno, holka, bez pat, podívej se, co ten náš blbec zase udělal!" A podává jí nůžky i se zbylými patami, které našla za gaučem pod matrací. Já je zase špatně schoval. Není však každý vždy dokonalý i později se skutečně mělo ukázat, že můj osobní génius sem tam nějakou tu mezírku asi má. Ale co, všechno jednou ještě doženu, díval jsem se s velikou vírou do budoucnosti. V pozdějších letech, když jsem dospěl ve zdatného junáka, zaznamenaly i mé roztomile přihlouplé dětské nápady určitého zdokonalení. Jakoby dospěly… Spoustu mých kamarádů jezdilo na tremp a skoro každý měl své vlastní tele či U.S. tornu. Kde však sehnat toto tenkrát velice nedostatkové zboží? No co, udělám si ho sám. Kde ale vzít materiál? Kožešinu na chlupatý baťoh? Na výrobu telete jsem asi neměl, neboť větší zvíře než křečka jsme doma nikdy neměli a to by na výrobu telete nestačilo. Kruci, z čeho si jen vyrobit takovou U.S. tornu? Začouzené, sluncem vyšisované a specifickým zápachem od cigaret nasáklé kuchyňské rolety mi okamžitě připomněly barvou, ale vlastně i tím zápachem (vůní???), trempský ranec. Šlo to pak rychle. Ráz na ráz. A zase oblíbené nůžky! "Koukněte se, jakej je ten náš kluk šikovnej." Chlubila se maminka před sousedkami. "To všechno sám dokázal." A ukazovala jim můj ušitý výtvor. Zbylo i na pouzdro na nůž a na sekyru i s opaskem. Babička už tenkrát chudák nebyla na živu, tak že se nikdo nezajímal o to, kde "ten náš blbec" sebral tolik materiálu. Po několika letech, když už se na všechno dávno zapomnělo, navštívila náš podnikový byt inventarizační komise. Všechno bylo v pořádku. O svěřený majetek jsme se opravdu vzorně starali. U kuchyňského okna se kontrolor ještě na chvíli zastavil. "Víš, už bys, Václave, potřeboval jako sůl nový rolety, co? Tyhle už jsou vyšisovaný, viď?" Povídá s pochopením komisař tátovi. "Ále co, dyť my je ani nepoužíváme. Z vozovny tak vysoko už nikdo nečumí." Tvrdil bodře táta. A aby 11 demonstroval svoje tvrzení, otevřel okno a zatáhl za šňůrku jedné z nich s dřevěnou kuličkou na konci. Šlo to tak pět centimetrů a dost. "No vidíš, Vašku, je to už nějaký zaseklý," řekl inspektor. Táta zatáhl za roletu vedle. Z druhé rolety se sice odmotal větší kousek, asi tak dvacet pět až třicet centimetrů, ale pak už taky nic. "Vokaž, Vašku." Kontrolor tátu vystřídal. "Asi to máte fakt ňáký zaseklý, kurva!" Zatáhl větší silou a šňůrku uškubl. "Musí to ven." Prohlásil rezolutně a začal nervózně dobývat rolety šroubovákem z okenního rámu. Moc mu to nešlo. Na nic jsem nečekal. Využil jsem hluku, který způsobil nešikovný revizor, když rozštípl okenní rám a vymotalo se mu péro z jedné z rolet, a potichoučku jsem z venku zaklapl hlavní dveře od bytu. Ještě jsem slyšel řinčení okenního skla a jak někdo volá: "sakra, kde zas je ten náš blbec," a raději jsem utekl z domova. Když jsem se večer pokorně vracel domů, nikdy jsem se totiž dlouho nevydržel zlobit, na kuchyňském stole leželo vedle sebe 6 demontovaných zbytků kraťoučkých roletek. Tedy rolety jako tělesa byly dlouhé normálně. Ale na každém tom tělese bylo namotáno jen několik centimetrů látky přitlučené zpět malými hřebíčky, přesně o tolik méně, než kolik jsem spotřeboval při výrobě své trempské torny. I hlavní vodící prkénko se šňůrkou s dřevěnou kuličkou to mělo, tak dobře jsem to zamaskoval, ale to bylo všechno. Vedle ležela má slavná US torna a kupodivu byla ušitá ze stejného materiálu. V duchu jsem slyšel babičku. "To byl zase ten náš blbec…" Celá rodina seděla smutně okolo stolu a rozjímala, jaká jim ještě připravím v budoucnu překvapení, že nejsem asi normální, po kom to je a co se mnou vůbec a tak. O několik let později, to už jsem se učil a můj talent čím dál tím častěji směřoval k jakékoliv technice, jsem přišel na nápad opravit si sám budíka. Co na tom přeci může být? Vždyť se učím automechanikem. To není zas tak daleko. Stroj jako stroj. Nic jsem nedbal, že budíku momentálně nic není, snad jen, že jsem párkrát neslyšel jeho zvonění a zaspal jsem. Usedl jsem v domácím oděvu, tenkrát frčely modré vytahané tepláky, na pohovku. Ten jednoduchý stroj jsem si položil do klína a zručně šroubovákem jsem sundal zadní kryt ozubeného soukolí. V tom jsem objevil ten jednoduchý a jasný princip. Tadyhle je taková malá západka nebo co a ta nějak blbě odskakuje a budík pak je ňákej tichej a pomalej. Když se to takhle podebere šroubováčkem… Podebral jsem zlehka rohatku. Dneska už vím, jak se to jmenuje a jakou to vykonává činnost. Tenkrát jsem ale ani netušil, co ten můj malý zákrok způsobí. Západka odskočila a vrrrrrr, v budíku se najednou uvolnilo neuvěřitelné množství energie. Einstein by měl ze mne radost. Budík vyletěl asi do metrové výšky jako kulový blesk, chvěl se, hrozivě v něm chrčelo a po chvíli se mi ten řičící vrtulník zřítil do klína. Setrvačnost ozubených kol měla v sobě neuvěřitelný silový potenciál. Pral jsem se s ozubenými koly a zoufale jsem jim nechtěl dovolit vycucnout můj teplákový klín. Marně. S děsem jsem si představoval, co bude následovat, až prohraji a vzdám to. Najednou nastalo zlověstné ticho, vrčení ustalo. Sláva, došlo péro. Ulevil jsem si. Chyba. Péro jen prohrálo souboj s mými tepláky. Už na ně nemělo totiž další sílu. Samozřejmě že tepláky nešly z ozubení vyjmout ani násilím. Rychle jsem zareagoval a opět nůžkami, jako za mlada paty na punčocháčích, jsem se zbavil té zuřivé mašiny. Chramst. Naposledy ještě trochu zavrčel stroj a můj vystřižený klín zmizel v jeho útrobách mezi ozubenými koly. No co, všechno schovám a nikdo na nic nepřijde. Šup s budíkem do šuplete pod učení, s tepláky do dalšího šuplete, a pak jsem půl roku pravidelně dál zaspával a nenosil tepláky. Jednoho dne jsem přišel domů a můj budíček i s kusem modré teplákoviny opět ležel na obětním oltáři kuchyňského stolu jako kdysi rolety a kolem stolu seděla smutně zase celá rodina. Zatloukal jsem, jak to šlo, že o ničem nevím a takové to, jé, kde se tady vzal? Můj budík? Pouze však do té doby, než máma vynesla další trumf. V druhém šuplíku jsem měl stále ještě schovaný pozůstatek z těch tepláků. A ta modrá látka je z čeho? Zkusil jsem ještě chvíli odolávat, ale marně. Němé předměty dokazovaly, komu se co stalo, čí byl budík a čí tepláky. No, kouzlo se zkrátka nepovedlo, kouzelník měl krátké rukávy. Snad příště. Chvíli jsem sice ještě tvrdil, že to asi ségra, a chtěl jsem jí na důkaz toho i přede všemi zmlátit, ale stejně mi nevěřili. Když už je člověk dospělý, je svým pánem. Může se bez obav věnovat kutilským pracím, musí však vždycky předem znát odpověď na otázku, proč že asi nejde to, co potřebuje tolik opravit? Nikdy jsem se nespokojil jen s tím, že je to rozbitý, a neúnavně jsem hledal příčinu. Pravda, většinou jsem jí nenalezl, ale vždycky aspoň na chvíli jsem způsobil takzvané znovu fungování toho, co mi před tím nešlo vůbec. Alespoň na chvíli je klid, říkal jsem si. Opravy se mi dařily jedna za druhou. Sice nakrátko, ale dařily. Jednou, to už jsem měl dokonce vlastní, v pořadí už druhou rodinu, když byl u nás opravář na televizor, moc se mi líbilo, jak rutinně v zrcadle sleduje obraz, a zatím sám ze zadu šteluje nějakými těmi šroubečky a trimery barvy na obrazovce. Záruka na opravu televizoru ale jednou skončila, a tak mi nezbývalo, než abych se do toho pustil zase sám. Dobře. Přineste mi zrcadlo. Poručil jsem. Rodina žasla, jak se ve všem vyznám. Zrcadlo bylo na stole a všichni z rodiny se sesedli kolem a koukali, jak je ten náš táta šikovný. Několik zkušených operací se šroubovákem a kryt z televize je dole. "Ten náš táta, ten spraví všechno." Unáhlila se manželka. "A koukej se pořádně, ať se něco naučíš." Dodala žena a dala většímu klukovi pohlavek, aby věděl. Jo, tadyhle ten čuprdlík nějak šteloval, říkal jsem si nahlas, když jsem se snažil šroubovákem strefit do zářezu v jakési součástce. Obrovská detonace se rozlehla sídlištěm. Když sedl prach k zemi, seděl jsem uprostřed místnosti a ve svém oblíbeném montážním klíně jsem držel pouze přední část televizoru. Ta zadní, ta někam odletěla. Dnes si již uvědomuji, co jsem udělal tenkrát za chybu. Seděl jsem totiž před obrazovkou, díval se na barvy a v zrcadle jsem pozoroval ty blbé šroubečky, které jsem měl v úmyslu štelovat. Ten opravář to totiž dělal obráceně. Díval se na součástky a v zrcadle sledoval obraz. To se mu to trefovalo šroubováčkem do zářezu šroubku. Když se člověk dívá do zrcadla, vpravo je vlevo a obráceně. A to mi opravdu nedošlo. Jo a ten šroubováček mi při té explozi ukápnul na podlahu a v koberci vypálil 13 díru jak po mimozemšťanech. Elektřina dobrý sluha, zlý pán. Vylétlo to tenkrát až v rozvodně za domem. A víte co? Už mě nezdržujte, nemám totiž čas. Nějak nám blbnou Wafky. Budu se muset na ně asi podívat.  

A ještě ukázka alespoň jedné pohádky:

O hastrmanovi

 V jednom malebném údolí půvabné české krajiny stával starý mlýn a kromě několika chalup už tam toho k vidění mnoho nebylo. Přece však se mohla osada něčím zajímavým pochlubit. Blízko mlýna byl rybník a v něm v nejhlubší tůni bydlel hastrman. Když do mlýna sedláci naváželi obilí k semletí, staral se, aby do náhonu přitékalo dost vody. Klapání mlýnského kola bylo pro hastrmana rajskou hudbou. Sice kromě kvákání žab žádnou jinou muziku neznal, ale ke spokojenosti mu to stačilo. Občas se večer opatrně přikradl k oknu velké mlýnské světnice, kde pan otec s mlynářskou chasou a sousedy drželi černou hodinku a povídali si o všem možném. Toužebnýma očima se díval, jak ve velkých kamnech hoří oheň a všem lidem okolo je dobře. Býval by si také rád přisedl ke kamnům, protože už byl starý; někdy ho loupalo v kříži a z toho mokrého živlu měl celý rok rýmu. Ještě něco ho však vábilo do světnice. Viděl, jak panímáma nabízela sousedům pečená jablka, brambory a placky s povidly. To se potom odšoural zpátky k rybníku, posadil se na vykotlanou vrbu a smutně si pobafával z dýmky. Jak už to tak v životě chodí, po horších časech přijdou časy lepší. Starý hastrman si několikrát všiml, že po hrázi rybníka občas chodí vážně vypadající pán, kterého všichni uctivě zdraví. Hastrman by ho také rád pozdravil, nikdy se ale neodvážil. Jednou si zadumaně sedl ke staré vrbě, potahoval z fajfky a rozhlížel se po rybníku. Ani si nepovšiml, že ten vážený pán jde k němu. Pán však nadzvedl klobouk, pozdravil a povídá: "Dobrý den, já jsem učitel z nedalekého městečka a vy budete zřejmě pánem v tomto rybníku." Vodní pán se zakoktal a řekl: "Já jsem jen obyčejný hastrman, pane učiteli, a jmenuji se Brekánek. Jsem v tomto rybníku už více než sto let." Pan učitel pravil, že ho setkání s ním těší a rád by zase někdy přišel na kus řeči. Hastrman horlivě kýval hlavou a ten večer mu bylo tak hezky, že když si na vrbě pobrekával, všechny žáby v rybníce se divily, jak mu to krásně jde. Netrvalo dlouho a pan učitel opravdu přišel. Hastrman ho chtěl uctít a tak mu nabídl bylinný nektar a tabáček do fajfky. Panu učiteli zachutnalo oboje a řekl: "Pane Brekánku, to je dobrota. To všechno si mícháte sám?" Hastrman pravil: "Víte, pane učiteli, to je dlouholetá tradice našeho rodu. Je to skromné potěšení, co my, páni rybníků, máme. Lidé si o mně myslí, že dávám do hrnečku dušičky. A já už dávno nemám ani jeden. Snažím se spíš pomáhat než škodit. Jediné, co mě opravdu zlobí, to jsou kluci. Několikrát mi ořezali celou vrbu, házejí do rybníka kameny a nedávno na mne jeden vystřelil z praku." Pan učitel pravil: "Souhlasím s vámi, je to cháska rozjívená. Já se s nimi kolikrát mořím ve škole a někdy pomůže jen rákoska. Za to ale, když jsou hodní, tak jim čtu z českých dějin, a pak jsou tiše jako pěny a visí na mně očima. Tak, pane Brekánku, hezky jsme si popovídali a já se zase někdy zastavím." Starý hastrman měl konečně radost ze života a vždy se těšil, až pan učitel přijde. Jednou došla také řeč na doby minulé. Pan učitel chtěl vědět, co se vypravuje o starém mlýně. Je nutno říci, že to byl opravdu krásný staročeský klapáč, bytelně sroubený a se střechou pokrytou šindelem. Hastrman začal vyprávět a věděl toho opravdu hodně. Jenže pan učitel si všiml, že je čím dál tím víc smutnější. "Co se vám přihodilo, pane Brekánku?" Pravil. Hastrman řekl: "To je dlouhá historie, pane učiteli." A začal vypravovat o tom, jak občas postával u mlýna a nakukoval do světnice oknem, protože se bál, že by ho nikdo nepozval dovnitř. Pan učitel byl chápající člověk, a když slyšel, co ho trápí, tak pravil: "Milý pane Brekánku, za týden se pro vás zastavím a půjdeme do mlýna spolu. Ve městě vám koupím nový klobouček a já si vezmu s sebou housle, protože panímáma ze mlýna bude mít svátek." Starý hastrman měl z toho všeho zamotanou hlavu, přece se však těšil a tak si pospravil botky a kabátek. Týden uplynul jako voda a pan učitel se pro svého přítele stavil. Ten si mezitím nachystal dárky, pak si na hlavu posadil nový klobouček a vydali se na cestu. Ze mlýna se ozýval šum veselých hlasů, a když vstoupili do světnice, překvapení bylo na obou stranách. Pan otec a paní máma hosty přivítali, ale hastrmanovi se dovnitř moc nechtělo. Mlynář mu však podal ruku a povídá: "Sousede, tak přeci pojďte dál. Vy jste si myslel, že se hastrmanů bojíme? To bylo dříve, ale teď jsou lidé vzdělanější. Já dobře vím, že se mi staráte o mlýnský náhon a jste dobrák." Brekánkovi dojetím vstoupili slzy do očí. 13 Když předal panímámě lahvičku bylinného nektaru a panu otci paklík tabáku, tak se posadil poblíž bečky s vodou a bylo mu moc dobře. Večer se náramně vydařil, pan učitel hrál, hosté zpívali a tancovali. Když přinesla panímaminka placky tlustě mazané povidly, tak se hastrmanovi splnil další sen. Konečně poznal, jaká to je dobrota! Od té doby chodíval Brekánek častěji. Sedával ve svém oblíbeném koutku poblíž bečky s vodou, pokuřoval si a poslouchal, co si sousedé vyprávějí. Život však uchystal hastrmanovi ještě další překvapení. Jednou navštívil mlýn potulný krajánek a vypravoval zajímavou novinu, že poblíž Prahy je jeden rybník, o který se nikdo nestará a dokonce ho chce obec vypustit. V rybníku žije samotná hastrmanka Brekulka a teď neví, co se s ní stane. Krajánek se podíval vychytralýma očima a řekl: "Co vy na to, že byste si ji do rybníka přistěhoval. Místa je tam pro dva dost. Až se rozhodnete, dejte mi vědět." Hastrmanovi ta novina vrtala hlavou a tak se zeptal svého přítele učitele, co si o tom myslí. A skutečně, za nějaký čas přistěhoval jeden sedlák na voze taženém párem valachů hastrmanku i s nábytkem k panu Brekánkovi do rybníka. Jak se ti dva uviděli, hned si padli do oka. Brekulka přivezla Brekánkovi nové boty a kabátek, takže se ji líbil ještě víc. Pak začaly nové pořádky. Dala si udělat na vrbě sedátko a do rybníka vypustila párek štik, které si přivezla s sebou, aby kapři měli pohyb a zbytečně netloustli. Zlobiví kluci měli z hastrmanky strach, protože měla tak silný hlas, že se báli, aby jim něco neprovedla. Pana učitele si velice oblíbila a tak častokrát sedávali u rybníka spolu. Teď by pohádka mohla skončit, ale to by nebyl ten správný konec, protože bych málem zapomněl, že hastrmani měli po čase kluka. Byl to náramně bystrý a čilý hoch, takže mu dali jméno Čilouš. Na co sáhl, to hned uměl. Chodil do mlýna popovídat si a moc ho zajímalo mlýnské kolo, na kterém se občas vozil, když ho nikdo neviděl. Pan učitel pozoroval kluka, jak vyrůstá a častokrát říkal pyšným rodičům, že po nich kluk vodnickou živnost nepřevezme, protože doba je jiná a mládež baví jiné věci. Tak bylo na rodinné poradě rozhodnuto, že se začne učit ve škole v blízkém městečku. Pan učitel mu nechal udělat koloběžku, klukovi jen zasvítily oči a hned se do školy těšil. Čiloušovi šlo učení jako po másle. Pan učitel měl velkou pravdu v tom, že se kluk vodnické živnosti vůbec neujme. Protože mu šlo ze všeho nejlépe plavání a potápění, tak si založil sportovní školu a od té doby se v širokém okolí už nikdy nikdo neutopil. 

Trošku dospělejší pohádky

Tato knížka je mojí poslední, třetí knížkou. Malá sbírka povídek, tedy spíš pohádek, tentokrát už nejspíš raději pro dospělé, doprovázených některými z mých obrázků. Na zadní straně této knížky je dokonce navíc malé shrnutí mé literární činnosti. 

A poslední ukázka: 

O třech semínkách 

 Na jedné veliké hoře, na skále vyčnívající vysoko nad hlubokým údolím, stávala kdysi dávno stará křivá borovice. V prudkém větru, za divokých bouřek, doprovázených zářícími blesky a mohutným duněním hromů i za hustých lijáků, kdy se po skále valily proudy kalné vody, se sice borovice kymácela ze strany na stranu, ale na své pevné kořeny, zapletené do všech možných mezírek a skulinek v její skále, se vždy mohla spolehnout. Za tmavých nocí, kdy na nebi svítily jen hvězdy a bílý měsíc, vytvářela svým obrysem překrásný obraz a dokonale jím doplňovala panorama hvězdné noční oblohy. A za denního světla, kdy se nad krajem rozzářilo hřejivé sluníčko, poskytovala zvířátkům příjemně chladivý stín. Zkrátka v přírodě je všechno, jak má být. Na borovici zůstalo ještě několik posledních šišek, které divoký vítr nedokázal shodit, i když se hodně snažil, a které si ještě ani veverky nestihly uschovat na zimu, kdy o potravu bude třeba nouze. Pod tou vysokou horou stála malá vesnička a v ní měl svou chaloupku jeden mladý, ale tuze chudý námořník. Po celý rok musel chudák pracovat daleko na moři, na jedné velké modré plachetnici, a vždycky na zimu se vracíval domů, do malé vesničky pod skálou, aby si odpočinul. Pokaždé, než odešel pracovat na širé moře, si vzal z komůrky do kapsy malou, kdysi dávno zelenou plechovou krabičku od gramofonových jehel. Krabička už byla rezavá a léty notně odřená a pomačkaná, ale její zelená barva stále mezi rzí trochu prosvítala a malý bíločerný pejsek, sedící u trouby starého gramofonu na kliku, byl na obrázku, namalovaném na kdysi zelené krabičce, už sotva patrný. Ale námořník měl krabičku jako památku na svého tátu stále moc rád. Jo, táta, říkával si námořník vždycky, když si krabičku schovával do kapsy. Táta, ten se výšek nebál jako já. A vzpomínám si, když mě učil, když jsem byl malým chlapcem, lézt na vysokou skálu, raději jsem zůstával dole. Vidím, jako by to bylo dneska, vzpomínal námořník. Táta vzal v komoře silný dlouhý provaz, vylezl na vysokou skálu nad vesničkou a ze staré křivé borovice utrhl jednu velkou rozvitou šišku, ze které pak na stole v kuchyni jejich chaloupky opatrně nožíkem vyloupal tři semínka a schoval si je do malé plechové krabičky. "Jednou se nám budou hodit," říkával táta a námořník, ještě jako malý kluk, s obdivem pozoroval, co vše dokázal udělat pro tři malá semínka z borovicových šišek. On sám by na skálu nikdy nevylezl. Tolik, tolik se bál výšek. Později v námořnické škole, když měli vylézt třeba na vysoký stěžeň, aby se naučili skasat plachty, se vždycky nějakým zázrakem dokázal tomuto přetěžkému úkolu vyhnout a považte, dokonce složil i námořnické zkoušky a nikdy nikomu o svém strachu z výšek neřekl. A tak se stal námořníkem a každé jaro odcházel pracovat na loď. Jeho táta už mu dávno umřel a námořník žil v chaloupce pod skálou zcela sám. Ale na malou plechovou krabičku se semínky staré borovice nikdy nezapomněl. Když zase jednou přišlo jaro, zabalil si do deky pár nejnutnějších věcí, deku převázal provázkem, hodil si ji přes rameno a odešel do vzdáleného přístavu za obzorem. Když dorazil na loď a kapitán mu přidělil jeho lůžko v podpalubí, jako vždy svou deku na pryčně opatrně rozbalil a vyndal si z ní krom nejnutnějšího prádla také 10 malou plechovou krabičku od gramofonových jehel. Zachrastil si s krabičkou ještě u ucha, jako by se chtěl přesvědčit, že tam je úplně všechno. Ve skutečnosti si tím jen připomínal milou vzpomínku na domov a na tátu. Pak plechovou krabičku rychle schoval pod slamník, který jeho lůžko mělo místo polštáře, a velká modrá plachetnice se mohla vydat na dalekou cestu kolem světa. Pluli dlouho, předlouho mezi ty nejtajemnější ostrovy a do těch nejhlubších moří a oceánů. Ale jedné nešťastné noci za strašlivé bouře velká modrá plachetnice ztroskotala. Přišla veliká vlna jako dům ve městě a zalila příď modré plachetnice, která se naklonila na bok a začala rychle nabírat vodu. Pak modrou plachetnici pohltila temná hlubina. Když krásná modrá loď klesla na dno, z jejího smutného vraku vystoupalo nahoru k hladině ještě pár posledních vzduchových bublinek, a pak už bylo všude kolem jenom ticho temné hlubiny, zatímco nahoře, nad rozbouřenou hladinou, pomalu utichala ještě před okamžikem řádící dravá a divoká bouře. Ráno, když vyšlo slunce nad dávno již zklidněným obzorem, probral se náš námořník z hlubokého bezvědomí. Ležel na písečném pobřeží pustého ostrova, v puse měl ještě trochu písku ze včerejšího zakaleného a rozbouřeného moře a v ruce svíral nějaký malý tvrdý předmět. Pomalu rozevřel dlouhou křečí ztuhlou dlaň a uviděl v ní malou odřenou plechovou krabičku se psem sedícím u gramofonové trouby. Námořník byl šťastný. Nejen že asi jako jediný přežil velikou bouři a potopení krásné modré plachetnice, ale ještě ke všemu měl u sebe to nejdražší, kousíček svého domova, pár semínek ze suché šišky staré borovice nad rodnou vesničkou, které pro něho uschoval jeho táta. Jestlipak se ještě někdy podívám domů, napadlo námořníka a od té doby jako by na nic jiného nemyslel. Tolik bych si to přál, neustále snil a najednou z toho překrásného snu opravdu usnul. A v tom skutečném snu se mu zdálo, že k němu přišel duch ostrova. Byl to takový zvláštní duch. Celý byl složený z banánů, kokosových ořechů a jiného zajímavého ovoce. Námořník se ho vůbec nebál, protože duch na něho působil velice přívětivě. Představil se námořníkovi jako duch ostrova, uklonil se, přivítal ho na svém ostrově a nabídl námořníkovi, že cokoli na ostrově najde, smí využít. Námořník mu samozřejmě za všechno vřele poděkoval, ale pak se mu svěřil se svým přáním podívat se ještě někdy domů. "Něco ti řeknu," povídá mu duch ostrova. "Všechno, co je nyní na ostrově, je tvoje. Na mém ostrově budeš žít asi dlouho. Ale ničeho se neboj. Nic ti tu chybět nebude. Mám tu spoustu ovoce, zvěře, ryb i pitnou vodu v potůčku. Já jsem proti tobě vlastně hodně bohatý, ale rád se s tebou rozdělím. Ty nemáš asi nic, viď? Jestliže však dokážeš z toho svého nic něco mému ostrovu dát, věnovat, určitě se ti to tvé přání, vrátit se domů, jednou splní. Věřím, že ty to dokážeš…" Pak se duch náhle rozplynul a námořník byl na pobřeží zase úplně sám. Jakmile si trochu odpočinul a pobral sil, rozhlédl se kolem. Uprostřed ostrova, nedaleko před sebou najednou uviděl vysokou horu, které si předtím vůbec nevšiml. Hlava se mu zatočila závratí z té její výšky, ale vzpomněl si na sen s duchem ostrova a jeho podmínky a už ani chvíli neváhal. Okamžitě se pokusil vyšplhat na nejvyšší bod ostrova, aby se rozhlédl, jestli náhodou někde neuvidí nějakou záchranu, nebo 11 nějaký způsob, jak se z ostrova dostat. Ale hora byla moc vysoká a skála na ní příliš příkrá. A zesláblý námořník na ní hned napoprvé nedokázal vylézt. Nejen že se bál výšek, ale neměl ani lano, kterým by se přivázal, aby nespadl. A navíc byl tak unavený. A zase usnul a zase se mu zdálo, jak k němu přišel ostrovní duch z banánů a kokosových ořechů a zase mu tvrdil, že všechno dokáže. A tak když se vzbudil, už ani chvíli neváhal a každý den se pokoušel vylézt na vysokou skálu a skutečně, jako by duch měl pravdu, že všechno dokáže, opravdu každý den vystoupal o něco výš a výš. A jednoho dne bez lana a úplně sám vystoupal až na nejvyšší bod tajemného ostrova. Rozhlédl se kolem sebe, ale kam jeho oko dohlédlo, všude jen moře a zase jenom moře. Odsud se nikdy nedostane, zazoufal si. "Uvidíš, ty to dokážeš." Najednou jako by slyšel slova ducha tajemného ostrova a v tom ve skále na samotném vrcholu uviděl malou skulinku. Jakoby automaticky sáhl do kapsy a vyndal malou plechovou krabičku a z ní vysypal do skulinky ve skále tři malá semínka ze šišky staré borovice. Ještě jednou sáhl do kapsy, pak i do druhé a opatrně zasypal semínka trochou hlíny, která mu uvízla v kapsách, vždycky když se kutálel dolů z kopce, ještě před tím, než se mu vylézt na skálu opravdu podařilo. Každý den ráno pak vylézal na vysokou skálu, aby donesl semínkům ve skořápce z kokosového ořechu trochu vody z potoka. Několik dlouhých let pak žil na ostrově a přitom stále snil o svém domově. Nikdy na něj nezapomenu a dokonce tu mám na něj památku, říkal si vždycky, když se podíval na skálu uprostřed ostrova a uviděl nahoře na ní tři vzrostlé borovice. Jedné noci se mu po dlouhých letech zase zdál sen jako kdysi. Navštívil ho opět duch ostrova, ale tentokrát kromě z ovoce, z banánů a z kokosových ořechů byl složen i z několika borových šišek. "Splnil jsi svůj úkol. Je na čase podívat se domů, námořníku," pravil duch ostrova a zase jako tenkrát se rozplynul jak dým. Ráno, když se námořník probudil, nevěřil svým očím. U ostrova přistávala obchodní loď a na ostrov pro něho vyslala záchranný člun. Když ho odvážela z ostrova domů, byl tím nejšťastnějším námořníkem na celém světě. Kapitán lodi, která jej zachránila, ho pozval k sobě na kapitánský můstek a půjčil mu dokonce i svůj dalekohled. "Vidíš, námořníku, ten zázrak? Uprostřed ostrova plného palem, kaktusů a jiných exotických stromů najednou na skále vyrostly tři borovice. Kdo to kdy viděl? Proto jsme u ostrova přistáli a díky nim se teď po letech podíváš zase domů." Pak si zapálil fajfku a jakoby v duchu přemýšlel, jak se na ostrov ty tři borovice vlastně dostaly. Tolik jsem si věřil a tolik jsem to chtěl a nakonec jsem všechno dokázal, přesně, jak mi říkal duch ostrova ve snu. Napadlo námořníka při posledním pohledu na vzdálený ostrov. Ještě stiskl v kapse malou rezavou krabičku, ve které si odvážel domů na památku pár mušliček a trochu písku z ostrova. A jako by najednou zaslechl vzdálené "děkuju ti, námořníku" poslední vzkaz od vděčného ducha ostrova, poděkování za tři borovice rostoucí mu na vysoké skále. Dnes už asi ta původní stará borovice nestojí na vysoké skále nad vesnicí, ani ta vesnička s chaloupkou už tam není. Příroda za ty roky a dlouhý předlouhý čas změnila krajinu kolem k nepoznání. Ale jiné borovice, potomci té staré krásné 12 borovice, vyrostly všude tam, kam jejich semínka zavál divoký vítr. A nejenom vítr, ale dokonce i kdysi mladý námořník. A až někdy najdete na pustém ostrově, tam, kde byste to nikdy nečekali, na vysoké hoře růst pár borovic, vzpomeňte si na námořníka, který si vytvořil na ostrově svůj druhý domov. Třeba to kdysi bylo právě tady.